Loučení

Paviánů křik v rozmezí tónů,

zaznívá tupě do ticha.

Za ruku mě chyť po zaznění zvonu

a bodni mi jehlu do břicha.

Protivná pouť po stezkách tvého těla,

už dávno ztratila svůj lesk.

Díváš se hloub, jako by si chtěla,

pocítit prvně opravdový tesk.

Já však tvé oči necítím

a jehla tvá mi neublíží.

Jsem bez tebe lehčí, to teď vím.

Však zvuk tvého srdce mě stále tíží.